Jedle bělokorá

Abies alba L.

čeleď: borovicovité

JAK POZNÁME:
__________________________________________________________________________________

Ekologie: Roste převážně na hlubších středně živných až bohatších čerstvě vlhkých až podmáčených půdách, výjimečně také na půdách rašelinných až kamenitých. V některých oblastech jsou jejím optimálním stanovištěm také vápence (Západní Alpy, Jura). V nižších polohách se objevuje spíše v chladnějších a vlhčích pánvích a kotlinách, na severní hranici areálu také v luzích. Svým opadem, který se rychle rozkládá na mírně kyselý humus, udržuje kvalitu půdy v dobrém stavu.
Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvoří tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. V roklinách a na sutích se vytvářely směsi jedle např. s javory, v teplejších polohách i s habrem, na chudších stanovištích také s borovicí lesní. Jako vedlejší dřeviny se objevují také lípy, dub zimní, jeřáb ptačí nebo líska.

Popis: Velký strom s plnodřevným válcovitým kmenem, kuželovitou až válcovitou velmi pravidelnou korunou. Ve vysokém věku boční větve přerůstají terminál a na vrcholu koruny vzniká tzv. „čapí hnízdo“. Dorůstá 30–60 m do výšky a 1–2 m do průměru kmene. Kořen kůlový až srdcovitý s hluboko sahajícími panohovými upevňovacími kořeny. Kůra s pryskyřičnými kanálky, hladká, bělošedá, později podélně rozpukaná, šedá. Dřevo je nažloutle bělavé, s ostře ohraničenými letokruhy, bez pryskyřičných kanálků. Letorosty hladké, hnědé s výraznými tmavými chlupy. Pupeny vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice dvouřadě uspořádané, u plodonosných větví kryjí výhon, 18–30 mm dlouhé, asi 2 mm široké, ploché, na líci tmavě zelené, lesklé s rýhou, na rubu se 2 světlými pruhy, na vrcholu většinou slabě vykrojené, u plodonosných větví oblé až špičaté. Samčí šištice jsou 2 cm dlouhé a 0,6 cm široké, zelenožluté, nejčastěji na okrajích střední až dolní části koruny, naspodu loňských výhonů. Samičí šištice bývají 2,5–4,5 cm dlouhé a 1–1,5 cm široké, zelenožluté až červené, na konci loňských výhonů na vrcholu koruny. Šišky vzpřímené, rozpadavé, o velikosti 10–18 x 3–5 cm, zrající nazelenalé až namodralé, po dozrání hnědé. Podpůrné šupiny ze šišky vyčnívají, většinou jsou ohrnuté a přitisklé. Semeno 7–10 mm dlouhé, tříhranné, leskle hnědé, křídlo široké, asymetrické. Kvete v dubnu až květnu, šišky dozrávají prvním rokem během září. Dožívá se 300–600 let.

Využití: Dřevo má podobné technické vlastnosti jako smrkové, je méně lesklé a hůře se hobluje, snadno šedne. Častěji než na výrobu řeziva se používalo jako dříví stavební, zejména dříví důlní, než se totiž jedlové vzpěry ve štolách tlakem zlomí, svým zvukem varují. Dále našlo své využití na vodní stavby (pod vodou je trvanlivější), k výrobě hudebních nástrojů, také štípaných jedlových střešních šindelů. Z kůry se těžil terpentýn.

Poznámka: Jedle bělokorá je živnou dřevinou pro tesaříka Pogonocherus ovatus.